Deník - Srí Lanka

Den 1. – 20/12 (NE)

Ráno jsme v patnáctistupňovém mrazu vyrazili taxíkem na letiště. Těsně před vjezdem na Ruzyň se z motoru začalo kouřit, naštěstí jsme už byli téměř na místě, tak jsme nechali taxikáře svému osudu a vyrazili jsme závějemi směrem k check-inu.

K letadlu bohužel nevedl tubus a jelo se autobusem, takže jsme v našem letním úboru pěkně mrzli. V obstarožním letadle ČSA to nebylo o nic lepší, šla nám pára od huby, jaká tam byla zima.

Teď čekáme v BENÁTKÁCH na let do DUBAJE, to už je s Emirates, tak snad to bude větší kvalita. Ovšem podle procházejících letušek to vypadá stejně špatně… A nakonec to s Emirates nebyl tak velký luxus, ovšem lety dobře navazovaly a celkem to uteklo.

Den 2. – 21/12 (PO)

Na letišti v COLOMBU už nás přivítalo tropické klima, takže jsme se mohli navléknout do našich tropických obleků. Ovšem převlékárna/záchod se od Singapurského letiště diametrálně lišila.

Po dlouhé imigrační frontě a výměně peněz (1 CZK je cca 5,5 rupie) se na nás jako již tradičně vrhli taxikáři a tuk-tukáři.

Tentokrát jsem si pořídil zbrusu nový Lonely Planet, takže máme přehled o dopravě a aktuálních cenách. Dojeli jsme busem na nádraží COLOMBO FORT a koupili si hned jízdenky na vlak do ANARADHAPURY. Pak jsme sledovali dění na nádraží, protože vlak jel až za hodinu. Když dorazí na Srí Lance vlak do nádraží, tak začíná neskutečná bitva o místa k sezení. My bychom neměli vůbec šanci, ale za 500 rupií nám místa zařídil jeden hluchoněmec. Ačkoliv byl vlak v otřesném stavu, tak se pětihodinová cesta dala celkem vydržet, byli jsme ostatně teprve na začátku celé výpravy.

Bohužel s příjezdem do ANARADHAPURY začalo pršet a vzhledem k tomu, že už byla dávno noc, byli jsme nuceni využít dodávku, která s námi za 150 r objela pár hotelů ve městě. Všechny hotely z LP byly obsazené (vzhledem k právě skončené válce není tady na severu příliš ubytovacích kapacit), tak jsme skončili v nějakém novém guesthouse za 2 000 r na noc (bez A/C). Jsme už celkem unavení, protože druhý den v kuse cestujeme.

K večeři jsme dostali mísu nudlí se vším, co jim zbylo a spláchli jsme to pivem Lion Strong, které má 8,8 % alkoholu a chutná děsivě.

Den 3. – 22/12 (ÚT)

Vzhledem k tomu, že jsme ulehli už před půlnocí, se nám podařilo brzo vstát. V osm hodin dorazil večer domluvený průvodce s předpotopními bicykly, ale vzhledem k tropickému lijáku jsme byli opět nuceni najmout dodávku na celodenní objíždění památek. Zvládli jsme díky tomu kromě celé ANARADHAPURY i MIHINTALE. Průvodci jsme zaplatili nějaký obnos, což bylo výrazně méně, než je oficiální cena za celodenní vstup na památky. On nás pak dovnitř vodil vždycky přes svoje známé policajty (všude jsou vojenské zátarasy, kulometná hnízda a spousta vojáků). Začali jsme prohlídkou nejstaršího chrámu na ostrově (celkem nuda), kde se pro štěstí házely mince do skalního otvoru. Milda se trefil hned na první pokus, mně to stálo pěkných pár rupií a pár posměšků průvodce. Pak jsme pokračovali k další zajímavosti – nejstaršímu stromu na světě (podle historických dokladů to tak skutečně je), k mému rozčarování se z toho vyklubal poměrně normální datlovník, akorát trochu větší. Před obědem jsme ještě viděli pár ruin a rozhodli se i pro návštěvu MIHINTALE, což rozhodně stálo za to (lepší jak celá ANARADHAPURA). Když jsme vylezli 2 000 schodů na skálu (tady Minál nadával, že tu není Štěpán a nemá tak kumpána na čekání pod schodama), tak tam byly moc pěkné výhledy do kraje. Náš řidič nám dal asi do batohu nějaký čip, protože vždycky přijel kdykoliv jsme přicházeli.

Z MIHINTALE jsme jeli do Grand Resortu na oběd a zkusili si zabookovat hotel v SIGIRIYI. Bohužel už zmiňovaný poválečný nedostatek kapacit se opět projevil a početná japonská výprava obsadila celou SIGIRIYI i vedlejší DAMBULLU. Byli jsme tak nuceni se přemístit až do KANDY, kde jsme původně chtěli přespat až následující noc. Tentokrát nebyl s ubytování problém a krásný pokoj jsme sehnali ve vyhlédnutém Olde Empire Hotelu přímo v centru u jezera. Tentokrát máme i koupelnu, voda jako již tradičně teče jen studená. Po večeři jsme se vydali na obhlídku města, které už bylo vánočně vyzdobeno. Vzhledem k všudypřítomným moskytům jsme investovali do silného repelentu, který paradoxně pěkně voněl, což Milda komentoval slovy: „kdyby takhle voněla nějaká holka, tak to od Mildy pořádně schytá!“. Obecně je problém ve vnitrozemí Srí Lanky sehnat pivo a tak jsme natrefili na nejdražší hospodu (pivo za 500 r). Dali jsme si jedno a šli zpátky do hotelu.

Teď je skoro půlnoc, tak jsme zalehli pod moskytiéry, zítra nás čeká celodenní výlet zpátky do SIGIRIYE.

Den 4. – 23/12 (ST)

Ráno jsme si trochu přivstali, ale po krátké poradě jsme znovu usnuli a vstali až v půl 8. Díky tomu jsme propásli přímý bus do SIGIRIYE a museli jsme přesedat v DAMBULLE. Tím se stal z výstupu na Sigiriya Rock celodenní výšlap a nic dalšího už jsme nestihli. Sigiriya Rock je asi hlavní věc, která je na Srí Lance k vidění, skutečně pěkný přírodní úkaz. Bohužel bylo hrozný počasí, mlha a pršelo. Nicméně na skálu jsme vylezli i tak a stálo to za to. Aspoň nebylo tolik turistů. Vstupné bylo opět 25 $, to jsou tu nejdražší položky. Celou dobu nás pronásledovala jedna starší Němka, setřásli jsme ji až při odjezdu.

Na pozdní oběd jsme zajeli do DAMBULLY, skončili jsme v té nejšpinavější restauraci na světě, ale jídlo bylo levný a poměrně kvalitní.

Cesta z DAMBULLY zpět do KANDY byla vrcholem celého dne. Řidič jel jako šílenec i na asijské poměry, v jednom kuse v protisměru a furt troubil jako magor. Naštěstí jsme dorazili ve zdraví, jen trochu omlácení z autobusu, vyskočili jsme hned u hotelu a došli si pro večeři do KFC.

Teď sedíme na terase a plánujeme zítřek, což už budou Vánoce. Přesuneme se sice do hor, ale se sněhem tady kousek nad rovníkem moc nepočítáme. Cpeme se u toho těma laskominama z KFC a nějaký buddhista, který taky seděl na terase a popíjel čistou vodu znechuceně odešel na pokoj. Asi mu vadilo to naše mlaskání při meditaci nebo co.

Den 5. – 24/12 (ČT) – ŠTĚDRÝ DEN

První Štědrý den strávený mimo domov, jak pro mě tak pro Minála. Vstali jsme tentokrát disciplinovaně v 6 hodin a šli do chrámu, který je jednou z nejznámějších pamětihodností na celém ostrově. V jeho útrobách se skrývá Buddhův zub. Vstupné je 500 (údajně tam lze jít zadarmo před pátou hodinou ranní, ale to fakt nešlo vstát), ale pokud člověk není skalní buddhista, tak to není nic, co by nešlo vynechat. Zub jsme stejně neviděli, neb je schován ve skříňce, ta je zavřená v truhle, která je v zamčené místnosti. Ani těm podvodníkům nevěřím, že tam nějaký mají…

Vrátili jsme se na hotel, zabalili věci a vyrazili na autobusák. Ještě musím popsat příhodu z informačního centra. Tam mají fantastickou funkci odemykače dveří. Ráno v osm (tak zhruba, přesný příchod tady není nic, z čeho by se střílelo) přijde Cejloňan s brašnou. U dveří už stojí personál (tzn. 3 holky - holka, která sedí za info pultíkem; holka, která se smetákem uklízí celý den místnost a chodník a holka, která nedělá nic, jen se usmívá – nejspíš prostitutka, ale spěchali jsme, tak nebyl prostor na větší průzkum), klíčník položí brašnu, obhlédne okolí, na každého se usměje, obřadně vytáhne z brašny obrovský klíč, odemkne dveře, znovu obhlédne okolí, vrátí klíč do brašny, opět se usměje, naposledy obhlédne okolí a vyrazí domů. Večer asi přijde zase zamknout.

Bohužel přímé buse do DELHAUSIE ještě nejezdí (není sezóna) a bus do HUTTONU nám odjel přímo před nosem. To se stává často, nápisy jsou jen v té jejich hatmatilce a každej druhej Cejloňan lže jako když tiskne, takže trefit správnej bus je někdy celkem loterie. Tak čekáme v dalším buse na odjezd.

Milda je ve sváteční náladě a dokonce pustil jednu stařenu sednout v autobuse. Já ne. Do HUTTONU jsme dorazili po dvou hodinách, ačkoliv to bylo je 30 km, cesty jsou tady obecně v dost hrozném stavu a to dokonce i tam, kde válka tolik nezuřila.V horách je situace ještě o poznání žalostnější. Už máme za sebou spoustu cest místními autobusy (nejnižší třída, není peněz nazbyt) a ještě jsme v žádném nepotkali dalšího bělocha. V HUTTONU jsme se dozvěděli, že další bus do DELHAUSIE jede až za hodinu a půl, tak jsme se rozhodli obětovat 1 500 rupií a jeli jsme dodávkou. Cesta tak trvala jen hodinu, místo 2 a ½ a ještě jsme udělali nějaké fotky. Do Slightly Chille (určitě nejluxusnější guesthouse pod Adam´s Peakem a má nejlepší reference na celém ostrově – na Štědrý večer jsme se rozhodli pro honosnější ubytování a ne naše obvyklé kutlochy) jsme dorazili už v jednu odpoledne a chvíli jsme čekali, než se uvolní náš pokoj. Mezitím jsme si dali oběd (Devilled chicken) – zatím nejchutnější jídlo celého zájezdu. Vzhledem k výtečnému stavu guesthousu si děláme i zálusk na teplou vodu.

Venku se zatím spustil tradiční celoodpolední tropický liják, snad na ranní výstup tolik pršet nebude. Jsme přímo pod Adam´s Peak a ten výšlap vypadá opravdu náročně…

Teď jsme se vrátili z aklimatizačního výstupu, ale vylezli jsme jen kousek nad vesnici, pak jsme se kvůli dešti vrátili zpátky do GH.

Umyli jsme se (voda byla aspoň vlažná) a právě jsme zasedli ke štědrovečerní večeři. Bohužel jsme v bezalkoholové zóně, takže si dáváme jen chilli kuře s rýží, zázvorové pivo a papájový koktejl a půjdeme spát (žádný dárky, jenom z kazeťáku hrají anglický koledy. Ve 2.30 ráno zahajujeme výstup do kláštera na vrcholku Adam´s Peak (2 243 m). Minál už teď remcá a to jsme ještě ani nevyrazili.

Den 6. – 25/12 (PÁ) – BOŽÍ HOD

Ačkoliv jsem Mildovi říkal, že průměrný zdravý člověk musí výstup stihnout za 2 a půl hodiny, stejně jsme na jeho naléhání raději vyrazili už v půl třetí. V noci bylo hrozné vedro a pořádně jsme se při výstupu zapotili. Celá cesta (7 km a převýšení 1 200 m) byla nádherně osvícená a bohatě lemovaná krámky s občerstvením. Minál držel slušné tempo, nedělali jsme moc často přestávky a tak jsme nahoru dorazili opravdu za mnou proklamovaných 2 a půl hodiny (pravda, posledních pár schodů už jsme trošičku sprintovali). Za zdmi kláštera jsme to ráno byli jako první z bělochů. Čekali jsme na vrcholku hodinu a půl na východ slunce, který se bohužel nekonal, takže jsme pověstný trojúhelníkový stín neviděli. Naštěstí nás nahoře nenutili se zouvat, jako místní, byla tam už celkem kosa. V 7 jsme zahájili sestup, to už šlo o poznání rychleji a nebyla tma, tak jsme mohli fotit.V GH jsme byli za slabou hodinku (teď mě pro změnu ke konci popoháněla nějaká sračka) a už nás čekala snídaně – omelety a palačinky – jídlo tady bylo obecně vynikající.

Nakonec jsme zaplatili rekordní útratu a vyrazili jsme dodávkou do HUTTONU. Odtud jsme chtěli pokračovat vychvalovaným horským vláčkem, což se změnilo v noční můru. Detaily ani nebudu popisovat a nechám je na případném ústním podání. Nakonec jsme v 6.30 večer dorazili do HAPUTALE (tohle byl pro Mildu takovej jazykolam, že to ani jednou nevyslovil správně) a hned nás odchytil člověk z Royal Rest Inn. Guest House je hned u nádraží a pokoje jsou takové malé, tmavé, vlhké a studené kobky, ale na přespání to bude stačit. Ovšem francouzský pár to neunesl a přestěhoval se do jiného hotelu – asi neměli zkušenost z Borneo Bed and Breakfest – Beware of imitation – to my už se neofrňujeme nad ničím.

Dokonce tu měli i pivo, ale dovolili nám jen jedno, že prý jsou Vánoce a nesmí se pít alkohol… U večeře jsme se sešli s dalšími bělochy z vlaku a dokonce jsme narazili na dva Čechy, kteří sem dorazili taxíkem, protože s vlakem už měli zkušenost a nechtěli znovu riskovat. Předběžně jsme se s nimi domluvili na pondělní návštěvě YALA NP kvůli rozložení nákladů za jeep.

Den 7. – 26/12 (SO) – DRUHÝ SVÁTEK VÁNOČNÍ

Tentokrát jsme bohužel nezvládli vstát v plánovaných 5.30 a budík jsme o hodinu posunuli. Vzhledem k tomu, že nejpozději v 11 hodin se ve vnitrozemí brutálně kazí počasí, jsme přišli o hodinu relativně jasné oblohy. Po nákupu proviantu jsme vyrazili busem v 7.30 směr LIPTON SEAT. Jeli jsme krásnou krajinou protkanou čajovými plantážemi, které tu založil Sir Thomas Lipton na sklonku 19. století. Posledních několik kilometru už jsme stoupali pěšky a sledovali tea pickers při práci. Každý z nich musí nasbírat 20 kgčajových lístků denně, za což obdrží mzdu 400 rupií (cca 70 Kč). Na Lipton Seat jsme si odpočinuli na plném slunci (což bylo poprvé na SL), udělali pár fotek a vyrazili dolů do vesnice, kde je Dembatenne Tea Factory, kde se zpracovávají čajové lístky. Zašli jsme na exkurzi (za pár rupií jsme se dozvěděli spoustu informací o výrobě čaje a ochutnali jsme nejlepší vzorky). Na závěr nám ukázali, jak se správně pije čaj podle dobrých mravů na Srí Lance – s pořádným srknutím se vyzunkne polovinu hrnečku, s chrochtáním se chvíli převaluje v puse a nakonec se vyflusne na zem – už se těším, až to zkusím v Čechách v čajově, určitě ocení, že konečně to někdo umí!

Zpátky jsme zase sjeli busem. V HAPUTALE je pořád mlha, tma a mrholí, takže je v městečku dost ponurá atmosféra. Zašli jsme do GH na oběd a teď přemýšlíme, co podnikneme odpoledne.

Takže nakonec to nebylo nic extra, vzhledem k dešti. Prošli jsme okolí HAPUTALE, ale žádná krása to nebyla. Bohužel jsme se nedostali ani do nedalekého chrámu, kde údajně mniši vyrábí nejlepší jahodovou marmeládu na světě (teda aspoň to tvrdí ti mniši), na ni jsme se trošku těšil. No nic.. Teď u konvice s čajem (Mildu hecuju, ať domácím předvede, jak se správně pije čaj, ale bojí se) přemýšlíme nad dalším programem cesty a také nad další dovolenou (pravděpodobně letní Indonésie).

Nakonec jsme ještě navečer vyrazili na nákup proviantu na zítřejší cestu do ELLY, ale déšť nás opět rychle donutil se stáhnout. Nicméně jsme pořídili tři skvostně vypadající mazance a nějaké sušenky. Na večeři jsme naplánovali zítřejší akci spolu s českými kolegy. Dodávku organizovanou zhýčkanými francouzy jsme pohrdavě odmítli.

Bohužel se ukázalo, že ani tento Guest House nemá licenci na prodej alkoholu, takže jsme opět strávili večer u čaje. Zítra plánujeme opět včasné vstávání, abychom stihli vlak v 5.07 do ELLY.

Den 8. – 27/12 (NE)

Tak dnešek byl opět velmi náročný. Vstávali jsme v půl páté, ale vlak jel místo v 5.07 až v 6.30 (což je prý velmi slušný výkon, průměrné zpoždění Cejlonských železnic je čtvrt dne, výjimkou není ani celý den). Ale zato jsme ukořistili místa u okna. Pravda, bylo to ve třetí třídě, kde byl šílenej bordel a smrad, ale zato byly krásný výhledy. Člověk musel mít teda furt hlavu venku, aby nechcípnul tím puchem, ale šlo to. Ovšem je třeba poznamenat, že tento úsek trati (Haputale – Ella) nebyl nejhezčí, jak se píše v Lonely Planet. Nám se víc líbil úsek z Huttonu, kde občas vlakem prochrstnul i vodopád, kolem kterého se jelo příliš blízko a po nám hlavách chodili prodejci místních dobrot (wadi wadi).

V ELLE nás přivítalo hezké počasí a kupodivu tentokrát vydrželo až do poledne. Potkali jsme další dva čechy, tak jsme utvořili šestičlennou formaci a vylezli s českou vlajkou na Little Adam´s Peak a prošli se až k vodopádům. Ve dvě jsme byli zpátky na předem objednaný oběd, zkusil jsem tam s jednou kolegyní i buvolí tvaroh (ostatní neriskovali) a když jsme do toho nalili celého medvídka medu tak to byla skutečná lahůdka.

Bohužel jsme jako již tradičně propásli poslední přímý bus do TISSAMAHARAMY a museli jsme dvakrát přestupovat. Nebylo to nic příjemného, párkrát jsme zmokli, v autobuse jsme většinou stáli, ovšem Milda usne i ve stoje, takže pro něj žádný problém.

V TISSAMAHARAMĚ jsme byli až po setmění, nechali jsme se nalákat na slevu v novém Independent Travellers´ Home a byla to zatraceně dobrá volba! Zatím asi nejčistší hotel, za dobrou cenu, teplá voda a návdavkem nám pan majitel sehnal 8 piv, takže konečně bylo aspoň trošku zábava. Objednali jsme si na ráno Safari v YALA NP, opět nás čeká brzké vstávání.

Den 9. – 28/12 (PO)

Budík nám zazvonil v 5 hodin, bez velkých příprav jsme se se zíváním sešli na recepci. Nasoukali jsme se do jeepu řízeného majitelem a dojeli do 20 kmvzdáleného YALA národního parku. Cesta byla jako tankodrom. U brány do parku jsme zaplatili tučné vstupné, najali si stopaře (a byl to panečku odborník na slovo vzatý – jediné, co vystopoval byl páv přímo na cestě dva metry před autem, vzdálenější kusy fauny jsme mu museli ukazovat my, trochu mi připomínal průvodce George z Egyptského Luxoru). Celkem jsme ze Safari měli rozpačité dojmy, Milda chtěl vidět leoparda, já zase medvěda pyskatého, bohužel jsme neměli štěstí – i stopař byl zklamanej, že jsme mu žádného neukázali, tak nám za trest přestal ukazovat i ty pávy. Ještě, že mám z Thajska fotku, jak si s medvědem (nevím bohužel druh, ale podle zjevu to mohl být i grizzly – mohu dosvědčit fotografií!) odvážně třesu pravicí. Ještě jsme viděli pár slonů v roští, ale potom, co jsme se s nimi před pár lety koupali na Koh Changu v laguně a naše slonice pak v již legendárním závodě porazila ve finiši tu Michalovu tohle nebylo žádné terno. Dál jsme zahlédli spoustu ptactva (kromě již zmiňovaných pávů, na které se stopař zjevně specializoval byl nejlepší čáp Marabu), opic, stáda divokých buvolů, pár krokodýlů, šakaly, jeleny skvrnité (z nich měl stopař obzvlášť radost, když jsme mu je v lese ukázali – asi je viděl poprvé v životě), varany a jednoho jezevce.

Zpátky do GH jsme dorazili před polednem, takže snídaně plynule přešla v oběd. Nabídku na odpolední safari se slevou jsme s díky odmítli (už jsem fakt viděl pávů dost), vyrovnali účty a vyrazili na autobusák. Několikrát nás doběhl domácí, že jsme mu asi odnesli klíč od pokoje, že ho nemůže najít. Byl fakt neodbytnej, nakonec za náma naskočil i na rozjíždějící se autobus a znovu se obviňujícím hlasem ptal, jestli klíč nemáme a ať se podíváme do batohu. No prostě magor. Klíč jsme teda fakt v batohu druhý den našli, to je taky pravda, abych trochu uznal i náš díl viny. A poslali jsme mu ho zpátky.

Cesta do TANGALLY trvala asi dvě hodiny, už jsme byli na pobřeží, takže počasí bylo v pohodě celý den. Po pláži jsme došli do Star Fish Beach Café GH, kde jsme měli rezervaci. To se nakonec ukázalo jako dost prozíravé, protože všechny okolní GH byly plné (asi kolem vánoc jsou všichni turisti na pláži. Ale i tak je tady dost klid, je to hodně „laid back“ pláž. Po ubytování v chatičce na pláži jsme se přesunuli k moři, ale už byl večer, takže následoval přesun do hospody, kde sedíme doteď a ještě notnou dobu budeme. Konečně je neomezená zásoba piva, žádné zákazy a ráno nemusíme po dlouhé době brzo vstávat.

Den 10. – 29/12 (ÚT)

Konečně jsme mohli vstávat bez budíku (poprvé za celý zájezd), nádhera. Celý den byl ve znamení odpočinku a kvalitní stravy. Hned po sedmé hodině jsme si dali snídani. Milda začal komentovat vzhled majitelovy přítelkyně (docela luxusní na místní poměry) a nepřestal s tím v podstatě celé následující dva dny. Na desátou hodinu jsme vyrazili na pláž – což bylo přesně tři metry od hospody, takže žádná velká výprava. Ačkoliv jsme se na zevlování vyloženě těšili, tak nás to nicnedělání za chvíli přestalo bavit a vydali jsme se po opuštěné pláži asi hodinu na východ. Kromě místních dětí, které kupodivu ani nežebraly (asi je na nás už na hony daleko vidět, že jsme zhruba stejně movití jako průměrný cejloňan) jsme nikoho nepotkali. Jenom jednu obří želvu, bohužel mrtvou. Chvíli jsme pozorovali, jak jí havrani vyklovávají oči a to nám připomnělo, že je čas oběda a vyndali jsme sušenky. Zůstaneme tady asi až do odjezdu na letiště (ve čtvrtek), komerční pláže UNAWATUNA, MIRISSA a HIKKADUWA vynecháme.

Odpolední siestu jsme prokecali s dalšími čechy, kterých je tu odhadem tak třetina všech bělochů. Zhruba na dvě hodinky jsme se uvelebili do křesílek na pláži. Sluníčko tu svítí přes mrakovou clonu, takže je to celkem snesitelné. Zpestřili jsme si to řáděním ve vlnách, které jsou tu tak velké, že znemožňují plavání nebo šnorchlování. Ve vlnách jsme napodobovali zkušené surfaře – já jsem byl Keanu Reaves a Minál zase Patrick Swayze.

Kolem čtvrté jsme vyrazili do městečka na nákupy a Mildovi se u toho podařilo šlápnout do psího hovna tak obratně, že si ho zvládnul rozmazat po obou kotnících, než si ho všimnul. Před setměním jsme se vrátili na pláž a potom, co Milda smyl to hovno z nohou jsme si objednali pivo.

Teď už je tma a pořád neprší, což je skoro zázrak. Sedíme už v altánku-hospodě u dalšího piva a čekáme na speciálně objednanou večeři – nějakou místní rybu. Jako je zde zvykem, tak se to opět trošku protáhlo a donesli to až o půlhodinu později. Nicméně ryba byla tak chutná, že Milda snědl i půlku hlavy a nějaké vnitřnosti.

Den 11. – 30/12 (ST)

Vzhledem k tomu, že jsme včera ulehli už o půlnoci, tak opět nebyl problém vstát na sedmou hodinu a před snídaní opět dovádět ve vlnách. Tentokrát jsme byli Mitch a CJ. Po vydatné snídani jsme vyrazili do městečka na nákup čajů (což na Srí Lance není oproti předpokladům žádné terno, všechny jsou bez příchutě). Koupili jsme i toaleťák, který je tu hrozně drahý a občas se jedná o nedostatkové zboží. Zejména po konzumaci buvolího jogurtu se opravdu hodí mít při ruce dvě až tři role.

Zpátky jsme dorazili v pohodě, dokonce se Minál vyhnul všem nástrahám v podobě psích i buvolích hoven. Sluníčko opět svítilo přes mraky i tak jsme se ovšem spálili. K obědu jsme si dali jen kuřecí polévku a zase se dorazili sušenkami.

Navečer jsme vyrazili asi na hodinovou cestu op pláži do vychvalovaného rezortu Mangrove Challets na večeři. Tam jsme si dali Devilled Chicken, chuťově vynikající, ovšem malá porce. Navíc jsme museli čekat, než kuchař dohraje plážový volejbal.

Teď sedíme na večerním pivu. Milda opět znalecky komentuje postavu tý holky za barem a poměrně detailně popisuje, co by s ní býval dělal, kdyby nebyl majitel nablízku. Kromě toho ovšem zvládnul i dokončit naše cestovní účetnictví (tu funkci převzal po Štěpánovi), vypadá to, že nám peníze přesně vyjdou (dohromady jsme měnili 92 tisíc rupií).

Vzhledem k tomu, že se zcela nečekaně Mildovi nepodařilo tu holku sbalit, tak místo toho vymýšlíme business plán na důchod. Pořídíme si někde v jihovýchodní Asii guesthouse. Jako správce tam bude pracovat Michal, ten si ovšem zatím řekl přes sms o dvacet tisíc čistého, což se nám v jeho současné pozici zdá trochu přemrštěné.

Den 12. – 31/12 (ČT) – SILVESTR

Minál ani na několikátý pokus nedostal Srí Lanskou snídani (ať už je to co chce). Takže po té anglické jsme si šli zabalit věci a dopoledne jsme ještě naposledy dováděli ve vlnách Indického oceánu (já byl Pete Rivers a Milda Dylan McKay). Před polednem jsme vystěhovali pokoj a uhradili účast za pobyt v TANGALLE. Největší položka byla piva, což byla jinak v rámci této výpravy celkem výjimka.

Potom jsme odjeli tuk-tukem na autobusák a odsud busem do GALLE. Bágly jsme nechali na vlakovém nádraží u výpravčího a pak jsme se stali obětí jedné z mnoha zdejších sviňáren. Tuktukář chtěl za trasu, která trvá 5 minut pěšky 350 rupií (objížděl to bůhví kudy). Po deseti minutách vyjednávání se spokojil se dvěma stovkami, ale stejně to byla zlodějna. Prohlédli jsme si holandskou pevnost (hlavní a pohříchu jediná místní pamětihodnost) a uvnitř jsme si dali poměrně kvalitní obídek.

V půl páté jsme nasedli do expresního busu do COLOMBA, kam jsme dorazili za tři hodiny. Tam nás chvilku tuktukáři posílali od čerta k ďáblu, ale nakonec jsme objevili minibus na letiště. Ihned po vystoupení přišla nabídka na tuk-tuk (je to asi ještě kilometr, kam z bezpečnostních důvodů nesmí větší vozidla) za 180 rupií. Zavrčel jsem, že mu dáme stovku nebo jdeme pěšky a bez dalšího smlouvání nás tam tuktukář za to kilo hodil. Na letišti jsme oslavili příchod nového roku a snažili se utratit zbytek rupií.

Den 13. – 1/1 (PÁ) – NOVÝ ROK

Odlet byl v plánovaném čase 2.55 a v prázdném letadle se dalo krásně prospat na prostřední 4sedačce. Jinak lety s Emirates rozhodně nejsou žádný velký luxus, jídlo celkem ujde, ale s Turkish Airlines nebo Cathay Pacific to byl překvapivě lepší servis.